Dokumaginace
Dokumaginace je tvůrčí postup pohybující se mezi dokumentem každodennosti, deníkem viděného a asociativní montáží.
Dokumaginace využívá metodických postupů tzv. spontánního filmu, ačkoli přísně nedodržuje žádnou doktrínu tohoto proudu.
Dokumaginace se záměrně vyhýbá konkrétnímu formálnímu vymezení, neboť nechce nabízet žánrový estetický klíč ke čtení viděného.
Dokumaginace pokouší otázku, do jaké míry záznam autentické reality vede k většímu porozumění žité skutečnost.
Dokumaginace je tak pokusem o zcitlivování divákovi recepce vůči každodenní skutečnosti.
Dokumaginace má vést k aktivní divákově participaci.
Spontánnost a nahodilost
Tvůrčí princip, jak bylo výše naznačeno, vychází ze spontánního gesta pozorovatele vzhledem k nahodilé bezprostřední situaci. Spontánnost je tak nepřipravenou a neplánovanou reakcí na podnět vnější skutečnosti, a tudíž nemá definované téma. Není-li předem definované téma, není tak možné ani předem definovat důvod, motivaci observace této spontánní reakce na vnější podnět. Jedná se tak o postup určitého psychologického automatismu, v jehož rámci je zachycovaná skutečnost záznamem subjektivního autorova vidění a prožívání reality.
Spontánní princip vzniku zachyceného je akcentován i v procesu postprodukce, která většinově respektuje chronologii zachycovaného. Informace vycházející z obsahu situace je předmětem pozdější autorovi i divákovi recepce. Nahodilé situace vedou k tázání se po podstatě situace jako takové. Situace je zde klíčem k informaci, kterou však divák dosáhne tehdy, oprostí-li se od očekávání, že autor v díle nabízí konvenční interpretační klíč. Současně mu poskytuje prostor k reflexi vlastních zvnitřnělých vzorců očekávání či obecně prostor k vlastní introspekci. Dílo myšlenkově pracuje s vizuální teorií Rolanda Barthese, konkrétně s tématem divákovi participace.
Nepodmíněný aparát
Prostor pro volnou spontánní reakci je v daném případě podmíněn okamžitou dostupností snímacího zařízení, kterou v případě Hlaváčkovy tvorby naplňuje integrované snímací zařízení mobilního telefonu. Natáčení skrze miniaturizované zařízení chytrého telefonu v důsledku vytváří podmínky tzv. nepodmíněného aparátu. Na rozdíl od klasického natáčení se tak zásadně mění charakter snímané situace i výrazně rozšiřuje podmínky možného natáčení.
Documagination
Documagination is a creative procedure moving between a document of everydayness, a diary of the seen and an associative montage.
Documagination makes use of methodological procedures of the so-called spontaneous film, though it does not strictly observe any doctrine of that stream.
Documagination deliberately avoids any specific formal definition, as it does not wish to offer any aesthetic clue how to read the seen within this genre.
Documagination attempts the question how far a recording of an authentic reality can contribute to a better understanding of the reality just lived.
Documagination then is an attempt to sharpen the viewer’s apprehension of everyday reality.
Documagination is meant to instigate the viewer’s active participation.
Spontaneity and randomness
The creative principle as suggested above ensues from a spontaneous gesture of the observer toward a random immediate situation. Spontaneity is thus an unprepared and unplanned response to an impulse from external reality, and has not a defined topic as such. If the topic is not predefined, it is similarly not possible to define beforehand the reason, the motivation for observing this spontaneous response to an external impulse. Thus it is a procedure of certain psychological automatism, within which the captured reality is a recording of what the author has subjectively seen and experienced.
The principle of spontaneous origin of the captured is accentuated also in the postproduction process, which mostly respects chronology of the actuality recorded. The information coming from the situation’s contents becomes subject to a later reception both by the author and the viewer. Random situations lead to questioning the core of the situation as such. Here situation becomes the key to information, however obtained by the viewer only after he or she free themselves from expecting a conventional interpretation key the author might offer them in his work. At the same time the situation proposes a space to ponder one’s own internalized patterns of expectation or generally spoken a space for one’s own introspection. Ideologically the artwork deals with the visual theory of Roland Barthes, namely the participation of the viewer.
Unconditioned apparatus
In the given case the room for a free spontaneous response is conditioned by the immediate availability of recording equipment, which is, in case of my creation, well served by an in built recording apparatus in my cell phone. This recording done by means of the smart phone miniature facility ultimately fulfills the conditions of the so-called unconditioned apparatus. Unlike classical filmmaking, The character of thus recorded situation is being essentially changed and recording conditions strikingly extended.